2. neděle postní

08.03.2020

Mt 17,1-9
Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle - ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Když ještě mluvil, najednou je zastínil světlý oblak, a hle - z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!" Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte, nebojte se!" Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých."

Podstoupit zvýšenou námahu, když víme, že je pro nás v cíli připravené nějaké příjemné překvapení, nebývá až tak náročné. Pokud si ale nejsme jistí, co a zda nás na konci vůbec něco čeká, je pak každý krok těžší a těžší.
Kristus učedníků neřekl, že po výstupu na vysokou horu prožijí něco zcela výjimečného. A hora Tábor, kde se podle tradice tato událost odehrála, není malý kopeček. Tehdy na něj navíc nevedla asfaltová silnice, ale bylo třeba brodit se přes kameny a trny mnoha keřů.
Učedníci od Krista za to, že s ním podstoupí náročný výšlap, nic nepožadovali. A Ježíš jim, aby povzbudil jejich ochotu se k němu přidat, také nic neslíbil. Šli za ním, protože to pro ně bylo zcela přirozené. Ať už s ním putovali po cestách zpevněných a vcelku pohodlných, nebo unaveni po celodenní aktivitě zamířili strmě vzhůru.
A právě proto, že za svou ochotu jít za ním nic nečekali, dostalo se jim velmi vzácného zjevení. Sám Otec k nim promluvil v oblaku a setkali se i s vykoupeným Mojžíšem a Eliášem. A toho věčně utrmáceného a zpoceného Krista spatřili ve slávě, které nebylo rovno nic, co doposud viděli.
Jít za Kristem bez vypočítavých postranních úmyslů "co z toho budu mít" přináší plody. Naše ochota věrně následovat Ježíše, i když jde z našeho pohledu do příliš strmého kopce a ne právě příjemnou cestou, nezůstane bez odměny: Nejenže lépe poznáme Krista, ale ocitneme se ve společenství vykoupených, zahaleni Otcovým oblakem.
Co je mým kopcem, do kterého se mi nechce jít a na jehož úpatí to vzdávám? Všichni nějaký takový máme. Možná ho dnes nevyjdeme celý, ale zítra postoupíme zase o kousek výš. Nevzdávejme to! Nahoře na nás Někdo čeká.