5. neděle postní
Jan 11,1-45
Byl jeden nemocný, Lazar
z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta
Marie, která pomazala Pána olejem a utřela mu nohy svými vlasy. Ten
nemocný byl její bratr Lazar. Sestry tedy poslaly k Ježíšovi se vzkazem:
"Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen." Když to Ježíš uslyšel, řekl:
"To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn."
Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. Když tedy uslyšel, že je
nemocen, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl. Potom teprve řekl svým
učedníkům: "Pojďme znovu do Judska!" Učedníci mu odpověděli: "Mistře,
nedávno tě chtěli židé ukamenovat - a zas tam jdeš?" Ježíš na to řekl:
"Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože vidí
světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtne, protože v něm není
světlo." Po těch slovech ještě dodal: "Náš přítel Lazar spí, ale jdu
tam, abych ho probudil." Učedníci mu řekli: "Pane, jestliže spí, uzdraví
se." Ježíš však mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví
o skutečném usnutí. Ježíš jim tedy řekl otevřeně: "Lazar umřel. A jsem
rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu!"
Tomáš - řečený Blíženec - vyzval ostatní učedníky: "Pojďme i my, ať
zemřeme s ním!" Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny
v hrobě. Betánie byla blízko Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho.
K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili (v žalu) nad bratrem.
Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie
zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by
byl neumřel. Ale vím i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to
dá." Ježíš jí řekl: "Tvůj bratr vstane." Marta mu odpověděla: "Vím, že
vstane při vzkříšení v poslední den." Ježíš jí řekl: "Já jsem vzkříšení
a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a žádný, kdo žije
a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?" Odpověděla mu: "Ano, Pane,
věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět." Po těch
slovech odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: "Mistr je
tu a volá tě." Jak to (Marie) uslyšela, rychle vstala a šla k němu.
Ježíš totiž dosud nedošel do vesnice, ale byl ještě na tom místě, kam mu
Marta přišla naproti. Když uviděli židé, kteří byli u Marie v domě
a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; mysleli si, že jde
k hrobu, aby se tam vyplakala. Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš,
a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla mu: "Pane, kdybys tu byl, můj
bratr by byl neumřel." Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou
i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se
a zeptal se: "Kam jste ho položili?" Odpověděli mu: "Pane, pojď se
podívat!" Ježíš zaplakal. Židé říkali: "Hle, jak ho miloval!" Ale
někteří z nich řekli: "Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také
dokázat, aby on neumřel?" Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke
hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: "Odstraňte ten
kámen!" Sestra zemřelého Marta mu namítla: "Pane, už zapáchá, vždyť je
tam čtvrtý den." Ježíš jí odpověděl: "Řekl jsem ti přece, že budeš-li
věřit, uvidíš slávu Boží." Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil
oči vzhůru a řekl: "Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem
věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který
stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal." Po těch slovech
zavolal mocným hlasem: "Lazare, pojď ven!" Mrtvý vyšel, ovázán na nohou
i na rukou pruhy (plátna) a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil:
"Rozvažte ho a nechte odejít!" Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii
a uviděli, co (Ježíš) vykonal, v něj uvěřilo.
Logickou reakcí na zoufalé volání
o pomoc je vstát a jít. Nelze ztrácet čas, protože jinak by mohlo být
pozdě. Kdo by měl to srdce prodlužovat utrpení těch, kteří volají?
S o to větším údivem čteme, že Kristus, když se dozvěděl o nemoci
Lazara, zůstal pěkně tam, kde byl, ještě dva celé dny. Muselo mu být
jasné, jak netrpělivě je očekáván nejen Lazarovými sestrami, ale
i samotným Lazarem. Byl jejich jedinou nadějí a vírou ve šťastný konec.
A tato naděje a víra se hodinu za hodinou stále zmenšovaly, až nakonec
Lazar zemřel. Smutek a zoufalství vstoupily do jejich domu.
Takto
se zachovat si může dovolit pouze ten, jenž má moc skutečně pomoci
a čeká jen proto, aby bylo ještě zřejmější, kým doopravdy je. A u Lazara
i jeho sester to Ježíš prokázal dokonale. Kristus je Synem Božím, pro
kterého není míra našeho utrpení či beznadějnost situací ani tou
nejmenší překážkou. On je život. Všude, kam přijde, byť z našeho
hlediska příliš pozdě, dává všemu mrtvému a neřešitelnému nové,
nekončící bytí.
Každý z nás máme ve svém životě nějakého "Lazara".
Něco, v čem zoufale voláme o pomoc - tady a teď. Často prožíváme
Kristův zásah a naplňuje nás víra a vděčnost. Někdy se ovšem stává, že
Bůh vyčkává, a my tak propadáme těžkému pesimismu. Jediný prostor, ve
kterém očekáváme jeho pomoc, je tento svět a jediný horizont tento
život. On ale byl, je a bude. Náš vlastní "Lazar" bude zcela jistě
jednoho dne vzkříšen, vyřešen. Naše bolesti a trápení, jimž se navzdory
našim nářkům nedostalo pomoci, zmizí.
Bůh je nesmírně milosrdný,
a pokud s vyřešením některých našich bolestí prodlévá, má k tomu, nebo
spíš musí mít nějaký důvod. Ten však tady a teď neznáme. A možná, že až
jednoho dne vstoupíme do Boží bezprostřední blízkosti, nás už ani nebude
zajímat. On sám bude odpovědí na vše.