Postní duchovní obnova 17. 3. 2018

24.03.2019

"Ježíši, nebyly by tě udržely na kříži hřeby, kdyby tě tam nedržela láska."    Sv. Kateřina Sienská

Náhlá sněhová nadílka natolik ztížila cestování, že se otec František do Varnsdorfu nedostal. Duchovní obnovu tedy vedl otec Jacek. Zkonstatovali jsme, že jeho museli z Dolní Poustevny přinést andělé, protože i my varnsdorfští jsme na faru spíš doklouzali. Raději ani nedomýšlet, v jakém stavu musely být cesty na severu výběžku.

Jako téma postní obnovy zvolil otec perikopu o uzdravení slepého Bartimaia, Mk 10, 46-52.

Teprve poznání vlastního srdce vede ke spáse. V našich srdcích žije Bůh, setkáme-li se s Ním, rozpoznáme lži svých životů. A v okamžiku, kdy stejně jako Bartimaius zatoužíme zakřičet na Ježíše, neodradí nás ani nezastaví ti, kteří se nám budou snažit bránit. Rodina, přátelé, známí...všichni ti, kteří to s námi budou "myslet dobře". Podle Bartimaiova vzoru budeme křičet o to víc. Vystavíme se tím ovšem Ježíšově otázce z jednapadesátého verše: "Co chceš, abych pro tebe učinil?" Co skutečně po Bohu žádáme. Proč jej následujeme? Proč jej hledáme a toužíme s Ním být? A pak vyvstane další otázka, zda skutečně a upřímně toužíme po tom, oč jsme požádali.

Čteme-li pak dál, že Bartimaia jeho víra uzdravila, nejde pravděpodobně jen o víru, že Bůh může vykonat takový zázrak, že mu vrátí zrak. Koneckonců máme mnohá svědectví o velikosti Boží moci. Půjde nejspíš také o víru v Boha jako dobrého Otce. Pustíme-li Hospodina do svého života a On se rozhodne konat, dosud známé může v jediném okamžiku pozbýt význam, chuť, vůni i tvar. Jen v naprosté důvěře a odevzdanosti je možné věřit, že z Božích rukou vše bude dobré. A je naprosto nezbytné, neztratit tuto víru, i pro okamžiky neštěstí a hrůz, se kterými je, v okamžiku kdy na Pána Ježíše zvoláme, potřeba počítat. Jak praví kniha Sírachovcova 2,4-5 Přijímej všechno, co tě potká, a jsi-li vždy znovu pokořován, buď trpělivý. Vždyť zlato se zkouší v ohni a lidé Bohu milí v peci pokoření."

Neměli bychom přehlédnout ani okamžik, kdy se Ježíš zastaví a vyzve ostatní:" Zavolejet ho!" Jakoby své následovníky - a nikdo zde není jmenovitě uveden, čímž dává prostor každému, napříč prostorem i časem - toužil zapojit do svého Díla spásy. V této výzvě je ovšem ještě jedna skutečnost. Pán Ježíš přišel. Když zaslech hlas volajícího, zastavil se, ale další krok už nechal na něm. Bůh nám všem kráčí vstříc s otevřenou náručí, ale neuděláme-li také my rozhodný krok směrem k Němu, mineme se s jeho obětím. Bartimaius nám může být vzorem, protože ačkoli byl slepý, "odhodil svůj plášť, vyskočil a přišel k němu."

Dnes nežijeme ve svatě takovém, jaký ho Bůh stvořil. Už na začátku jej ďábel zkazil, když rozmlouval s Evou a vychytrale zkreslil Boží slovo. Tehdy uvrhl naše životy do lži. Odhodit strach a prosit o zbavení slepoty, abychom dokázali otevřít oči našich srdcí, je pro nás víc než důležité.

Nad kávou či čajem jsme ještě probrali neděli jako završení soboty, tedy třetí přikázání a zazněl také dotaz na milosrdného Samaritána. Setkání na faře jsme ukončili krátkou rozmluvou o osobním vzahu s Bohem.

Adorace původně plánovaná na čtvrt hodiny se díky velkému zájmu o svátost smíření protáhla. Mít možnost zůstat déle před zázračně vtěleným Pánem Ježíšem je Dar, tedy Bohu díky. Následovala Mše svatá.