První pátky v měsici

" Máš každý první pátek měsíce Mne přijímat ve svatém přijímání " - řekl sv. Markétě Marii Ježíš během třetího zjevení.

Je třeba zde vzpomenout také na jiná slova Krista, která vyřkl během stejného zjevení. Byla hořká. Ježíš, který velice miloval lidí, doznává od nich tolik nevděčnosti a lhostejnosti: " Působí mi to více příkrou trýzeň než všechno, co jsem vytrpěl během mého umučení. " Když se obrací na Markétu, říká - " Přinejmenším Ty se mi postarej dostiučinit, nakolik to bude v Tvé moci, za jejich nevděčnost ". Právě takovým dostiučiněním je přijímání svatého přijímání, které nejčastěji spojuje člověka s obětí Spasitele. Podle přání Pána Ježíše je třeba je přijímat často a zvlášť v první pátky měsíce.Apoštolský Stolec teprve po přísných a důkladných vyšetřeních dovolil slavení svátku a také uctívání obrazů Ježíšova Srdce v dnes všedně přijatých formách. Podruhé Církev nepřímo potvrdila zjevení, která obdržela sv. Markéta Marie Alacoque, když po přísném procesu vyzvedla ji ke slávě oltářů. Její beatifikace se uskutečnila v roce 1864 a kananonizace v roce 1920. Prvním z papežů, který potvrdil pobožnost k Srdci Pána Ježíše a také svátek některých diecézí a řádů, byl Klement XIII. Udělal to v roce 1765 - tedy skoro 100 let po zjeveních. Rozhodujícím však v této věci bylo memorandum polských biskupů poslané papežovi v roce 1765. Memorandum udává nejprve historický vývoj kultu, následně dokazuje hluboce jeho správnost a dobra, která vyplývají z té pobožnosti. Papež Pius IX. v roce 1856 rozšířil svátek Srdce Pána Ježíše na celou Církev. Lev XIII. 31. prosince 1899 odevzdal péčí Ježíšova Srdce celou Církev a lidský rod.

Církev vidí v pobožnosti k Ježíšovu Srdci znamení lásky Boha k lidem. Chce zároveň probudit v lidských srdcích vzájemnou lásku k Bohu skrze tuto pobožnost. Kromě toho samotný Kristus dal té pobožnosti nadmíru týkající se morálního očištění směr; ona nás má učinit citlivými na hřích, má nás mobilizovat ve jménu lásky ke Kristu k válce s hříchem a také dostiučinění za ty, kteří nejvíce zraňuji Božské Srdce. Bůh je láska. Z lásky Božského Srdce existuje celý svět a lidský rod. Když se člověk zpronevěřil Pánu Bohu, svému Stvořiteli, Bůh ho dále nepřestal milovat. Důkazem této nepochopitelné lásky je, že dal svého jediného Syna. Zosobněním této největší lásky Boha je Ježíšovo Srdce. Právě ta láska k lidskému rodu nařídila Ježíšovi sestoupit na zem a přijmout pro spásu lidí kruté umučení a smrt. Z lásky tohoto Srdce vznikla Církev, svátosti a mezi nimi Svátost Lásky - Eucharistie.

Pobožnost k Srdci Ježíše klade rovněž závazky. Člověk by neměl zneužívat dobroty Božího Srdce. Měl by k tomuto Srdci mít neomezenou důvěru. Proto nejen, že může, ale měl by se utíkat k tomuto Srdci ve všech svých potřebách. Neměl by zraňovat tohoto Srdce novými hříchy. Avšak když nás lidská slabost požene nově do bahna hříchu a otroctví satana, máme právo vždycky důvěřovat Božímu milosrdenství, které je připraveno přijít k nám s pomocí a vysvobodit nás.

Pobožnost k Ježíšovu Srdci nutí rovněž k aktům pokání za hříchy jiných. Kdo miluje Boží Srdce, ten se bude snažit tomu Srdci nahrazovat za hříchy bratrů. Tedy tato pobožnost vyvíjí také společenské vědomí. Pobožnost k Ježíšovu Srdci pobízí k napodobování ctností tohoto Srdce - a především lásky ve všech jejích projevech.

Pán Ježíš slíbil také sv. Markétě, že každý, kdo skrze 9 prvních pátků přistoupí ke svatému přijímání a obětuje je jako dostiučinění za hřích vlastní a lidského rodu, tomu Boží Srdce zajistí milosrdenství v okamžiku smrti, že nezemře bez Jeho milosti. Církev vpravdě nevyjádřila úředně souhlasu k tomuto slibu, dovoluje však důvěřovat, že bude on naplněn. Tato praxe přispěla k zpopularizování zvyku častého svatého přijímání.

Během setkání Pán Ježíš předal sestře Markétě Marii sliby nasměrované ke ctitelům Jeho Srdce. Byly popsané v dopisech. Už po její smrti rozptýlené informace byly sebrány a sestaveny ve známých 12 slibů:

Budu je těšit ve všech jejich útrapách a protivenstvích.
Budu žehnat všem jejich pracím a podnikům.
Dám jim všechny milosti potřebné jejich stavu.
Budu jejich bezpečným útočištěm v životě, ale zvlášť v hodině smrti.
Hříšníci naleznou v mém Srdci pramen a nekonečné moře milosrdenství.
Duše vlažné se stanou horlivými.
Horliví se brzy povznesou k velké dokonalosti.
Kněžím dám milost, že přivedou k pokání i nejzatvrzelejší hříšníky.
Rodinám, v nichž se bude mé Srdce uctívat, dám pokoj a mír.
Budu žehnat domům, v nichž bude vystaven a ctěn obraz mého Srdce.
Jména těch, kteří tuto úctu rozšiřují, budou navždy v mém Srdci.
Těm, kteří po devět měsíců každý první pátek půjdou k Svatému Přijímání, dám milost, že vytrvají v kajícnosti až do konce a nezemřou ve stavu nemilosti. Mé Srdce jim bude bezpečným útočištěm.

Zaslíbení, především poslední z nich, nelze chápat jako pověru či jako laciný recept, jak "spolehlivě dosáhnout nebe". Máme je chápat a vykládat na základě Písma svatého a učení církve. Zaslíbení jsou součástí božské pedagogiky: Ježíš chce tímto způsobem k sobě přitahovat lidská srdce. To, co Pán žádá, je naše láska, celý náš život, naše předsevzetí k hlubokému křesťanskému životu.