Rozjímání na první sobotu

ČERVEN 2021

Ustanovení Eucharistie

Panno Maria, jsme zde i tuto první sobotu a plníme Tvé přání - chceš, abychom patnáct minut rozjímali jedno z růžencových tajemství a dostiučinili tak za naše hříchy. Děláme to plni důvěry, že budeme mít alespoň malou účast na tom, že se urychlí doba triumfu Tvého Neposkvrněného Srdce. Věříme, že toto zadostiučinění za naše hříchy uchrání nás a všechny ubohé hříšníky před neštěstím věčného zatracení. Takové je přání Tvého mateřského Srdce. Takové bylo i přání Krista, když před svým zatčením, utrpením a smrtí toužil jíst se svými učedníky velikonoční večeři. Sv. sestra Faustyna popisuje tuto úžasnou chvíli takto: V této hodině modlitby mi Ježíš dovolil vstoupit do večeřadla a byla jsem přítomna tomu, co se tam dělo. Byla jsem však velmi dojata chvílí, v níž Ježíš před konsekrací zvedl oči k nebi a vešel v tajemný rozhovor se svým Otcem. Tento moment poznáme náležitě teprve ve věčnosti. Jeho oči jako dva plameny, zářivá tvář, bílá jako sníh, celá postava majestátní. Jeho duše roztoužená, ve chvíli konsekrace spočinula nasycená láska, oběť v celé plnosti dokonána. Nyní se uskutečňuje pouze vnější ceremonie smrti, vnější zánik; podstata je ve večeřadle. Celý život jsem neměla tak hluboké poznání tohoto tajemství, jako v tuto hodinu adorace. Ó, jak hluboce toužím, aby celý svět poznal toto nejhlubší tajemství. (Svatá s. M. Faustyna Kowalská, Deníček Boží milosrdenství v mé duši, Kostelní Vydří 2001, č. 648)V prvních staletích křesťanství, v období velkých pronásledování, se křesťané shromažďovali k lámání chleba navzdory zákazům a hrozbám pronásledovatelů. Předvoláváni před soudní tribunály s odvahou vypovídali, že se nemohou neúčastnit Eucharistie, protože jsou křesťany. Mnozí podstoupili mučednickou smrt pro věrnost Eucharistii. Takové to bylo i v době veškerého pozdějšího pronásledování. Eucharistie byla po celých dvacet století křesťanství vždy v centru liturgie Církve, byla první modlitbou a vrcholem modlitby Církve. Proč? Protože Eucharistie je reálnou přítomností nejdůležitějšího momentu dějin spásy: smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Eucharistie je nejsvětější

Oběť Církve, v níž Ježíš Kristus, náš jediný kněz, který se jedinkrát obětoval na kříži za spásu celého světa, tuto svoji oběť obnovuje a zpřítomňuje. V Eucharistii se Ježíš ustavičně pro nás a za nás odevzdává do rukou Otce. Tohoto úkonu odevzdanosti Syna Otci se účastní celá Církev, účastní se ho každý z nás. I fatimské zjevení má svůj eucharistický význam. A to od samého začátku, už od jara roku 1916, kdy se trojice pasáčků vydala k usedlosti Luciiných rodičů a kdy děti vystoupaly s ovcemi na úbočí hor a schovaly se mezi skalami před deštěm. Tehdy poprvé uviděly krásného mladíka, který řekl: "Nebojte se, jsem anděl pokoje! Modlete se se mnou." Mladík poklekl, sklonil hlavu k zemi a třikrát zopakoval slova modlitby: Ó, můj Bože, věřím v Tebe, chválím Tě, doufám v Tebe, miluji Tě. Prosím Tě, abys odpustil těm, kteří nevěří, kteří Tě nechválí, kteří Tě nemilují, kteří v Tebe nedoufají. Pak dětem ještě řekl: Takto se máte modlit! Srdce Ježíše a Marie pozorně naslouchají vašim prosbám. A zmizel. Lucie vzpomíná, že atmosféra nadpřirozenosti, která je obklopovala, byla tak silná, že všichni tři dlouhý čas zůstávali ve stejné pozici, v níž je zastihl anděl, a opakovali touž modlitbu. V té chvíli často skláněli hlavu k zemi a do únavy říkali modlitbu, kterou si zapamatovali. Každá Eucharistie nejen, že zjevuje nekonečnou Boží lásku k člověku, ale stejnou láskou křesťana naplňuje. Díky Eucharistii může křesťan milovat tou láskou, kterou ho miluje sám Bůh. Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce. (J 15, 9) Eucharistie je pro křesťana zdrojem každé lásky: lásky k Bohu, lidem, světu, k sobě samému; lásky přátelské, manželské, rodičovské, kněžské, řeholní; lásky uskutečňované v každém povolání a životním stavu. Ona mě zve, abych miloval stejně, jako miloval Kristus, jenž za nás položil svůj život. Takový postoj lásky, lásky dávající život, je možný jedině tehdy, kdy díky Eucharistii pochopím nejdůležitější pravdu: láska, to nejsou city, ani emoce, ani chvilkové hnutí. Pravá láska se měří darem, míru lásky udává míra daru. Největší dar tedy bude vždy dar života. Ježíš říká: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. (J 15, 13) Čím větší oběť pro milovaného člověka přineseme, tím víc ho milujeme. Eucharistie mi neustále klade otázku na podobu mé lásky, na to, oč se opírá. Na našich jen lidských potřebách a pocitech nebo na něčem víc? Co v ní převládá: pouze hledání citu, dojmů, zážitků, anebo i touha po obětavém úsilí pro druhého: pro Boha a člověka? Ověřovat a měřit můžeme svoji lásku k Bohu, k bližnímu, ke světu i k sobě samým, když

Pohlédneme na svou obětavost a námahu s ní spojenou, na opravdovou lásku. Svatý Jan Pavel II. napsal krásnou encykliku Ecclesia de Eucharistia(Církev z Eucharistie, čili že Církev žije díky Eucharistii), a v tomto dokumentu napsal, že Maria ježena Eucharistie celým svým životem.(Ecclesia de Eucharistia, č. 53) Evangelia neříkají nic o Mariině přítomnosti ve večeřadle na Zelený čtvrtek při ustanovení Eucharistie. Ze Skutků apoštolů je však známo, že Pánova Matka tam byla přítomna. Byla tam, kde za zavřenými dveřmi, ze strachu před Židy, se apoštolové spolu se ženami modlili při čekání na dar seslání Ducha Svatého. Podle papeže nemohla Maria chybět při slavení Eucharistie mezi křesťany v Jeruzalémě, po seslání Ducha Svatého, jak o tom napsal sv. Lukáš, že křesťané vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. (...) A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse. (Sk 2, 42. 47b) Nejsvětější Matko, Ty jsi už při zvěstování vyjádřila - můžeme říci - svou eucharistickou víru, protože jsi souhlasila, aby se v Tvém přečistém lůně Slovo stalo tělem. Je to jako ve mši svaté: Toto je moje tělo. To je moje krev. Vždyť je to stejné tělo, jež se z Ducha Svatého počalo v Tobě! Celý Tvůj život byl obětí, kterou jsi spojovala s jedinou obětí svého Syna. Celý Tvůj život byl tedy Eucharistií, byl svatou hostií přinesenou jako oběť nebeskému Otci. Když se křesťan účastní Eucharistie, jež zpřítomňuje nejvyšší oběť, jakou přináší Bůh, má se tázat sám sebe: jaká je moje oběť související s mou láskou k Bohu, lidem i sobě samému? Pokud v mé lásce chybí darování sebe sama, jestliže chybí úsilí sebezapírání, abych vyšel k druhému člověku, pak ujištění o lásce jsou jen bezobsažná slova. Slavení Eucharistie každou neděli a každý den nám klade a stále opakuje stejnou otázku: jaký vliv má Evangelium na naše přání, rozhodnutí a činy? Utváří styl našeho života, našeho vlastnění, práce, odpočinku a náš vztah k bližním? Eucharistie se nás ptá, zda nám má Evangelium co říci v kritických momentech našeho života: v konfliktech s druhými, v ohrožení našich osobních zájmů, v životních neúspěších, ve smutku, ve strachu o sebe a svoji budoucnost, v pokušení k zoufalství atd. Zkrátka, jaký je vztah Eucharistie s naším každodenním životem? Možná by bylo vhodné udělat si takové zpytování svědomí...Křesťan je člověk, který je schopen darovat sebe, je schopen oběti, aby překonal sebe samého. Eucharistie, oběť Ježíše Krista, nás uschopňuje pro nejobtížnější vítězství, jakým je vítězství nad sebou samým. Eucharistie je totiž zpřítomněním nejen ukřižované lásky, ale i lásky vzkříšené. Takže pokud nás často přemohou rozmanité vášně:

Sebeláska, strach, pohodlnost, smyslnost, pýcha, pomstychtivost, pak právě proto, že se Eucharistie účastníme příliš formálně, příliš povrchně. Je potřeba učit se takové účasti na Eucharistii, jež by pro nás byla školou pravé lásky.

To nás stále uč, Maria, Matko Slova, které se stalo tělem, ženo Eucharistie.